Maroko, Erg Chebbi – Cesta a výběh na magické duny u oázy Merzouga

Tento článek má 63 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Místo: Erg Chebbi
Stát, město: Maroko, Merzouga
GPS Místa: 31.0776453N, 3.9922653W
Jak se sem dostat: Letecky, nejlépe s Ryanairem nebo Wizzairem, do Marrákeše nebo Agadiru. Lety létají jak z Prahy, tak i blízkých letišť (Katowice, Krakow, Wroclaw, Berlín, Budapešť, …). Případně lze letět i do Casablancy nebo Rabatu. Odtud každopádně autobusem (lístek nejde koupit s evropskou kartou online, doporučuji ale koupit na nádraží aspoň den předem, bývají často vyprodané), pronajatým autem nebo stopem do Merzougy.

Stručný popis: Žádné oficiální trasy tu nejsou, můžete se vydat kamkoliv uznáte za vhodné. Je ale více než vhodné nepodcenit sílu slunce a písku. Případně se lze vydat na oficiální vyjížďku s velbloudí karavanou.

Ještě nedávno platilo, že chtěl-li člověk do Afriky, pořádně se mu zachvělo v peněžence. Dobře, možná s CK do Egypta to bylo jiné, ale na letenky kamkoliv jinam než do tamějších rezortů, si musel člověk připravit mastnou částku. Ryanair a Wizzair to naštěstí změnily a do Maroka se tak dostanete doslova za pár stovek – ať už z Prahy nebo blízkých polských, maďarských či německých letišť.

Naše šestičlenná skupina zahájila výlet výběhem na Jebel Toubkal – nejvyšší horu Maroka, Atlasu a severní Afriky vůbec. O tom ale někdy jindy. Po přesunu do Marrákeše jsme se totiž přesunuli cca 500 km na východ, téměř na hranice s Alžírskem, do pouště Erg Chebbi u města Merzouga.

Do Merzougy na východě této „sice africké, ale pořád dost arabské země,“ jak jsme si ji pojmenovali, přijíždíme po celodenním trmácení se v autobuse o půlnoci. Cesta dlouhá 550 km trvala přes 16 hodin. Při cestě se totiž překonává 2250 m n. m. vysoký průsmyk uprostřed Atlasu, který tak nějak zapadl sněhem. My jsme to podle předpovědi čekali, maročtí silničáři ale evidentně ne, během šestihodinové pauzy jsme tak měli možnost důkladně poznat interiér i sortiment jedné vesnické hospůdky.

Pokud byste stejně jako my očekávali, že bude v Maroku teplo a jeli se sem vlastně primárně za tím účelem ohřát z únorových mrazů, budete lehce překvapeni. Na pouštích obecně teplota klesá pod nulu a v únoru už tuplem.

Po vystoupení z busu tedy jdeme dva kilometry směrem poušť najít si nějakou pěknou dunu, za kterou bychom se vyspali. Nemáme a ani nechceme mít stan, je tu minimální světelný smog a my očekáváme ohromující noční oblohu. Ta se nakonec nekoná, protože s příjezdem našeho autokaru přišel i mrak. Snad aspoň nebude taková zima.

Cestování lowcostově má totiž spoustu výhod – je to levné, poznáte víc místní, netaháte tolik věcí, protože máte jen batoh, který lze provést jako příručák… a to je taky kámen úrazu. Musíte totiž šetřit místem a dělat kompromisy. Tím prvním, co obvykle tento kompromis odnese, je spacák. A když je venku pod nulou a vy spíte pod širákem, můžete si tipnout, jak se vyspíte.

Špatně. Na východ slunce čekáme jak na smilování, ale stojí to za to. Je naprosto úžasný. Se stoupajícím sluncem se písek mění z červené přes růžovou a oranžovou až na téměř bílou. Neskutečná podívaná. Na kole k nám přijede místní prodavač a vyskládá před nás svoje sošky. Roztomilá situace se postupně překlápí do trapnosti, když nechápe, že si nechceme nic koupit.

Na snídani zajdeme do „města“. Bohatou nabídku jídel i nápojů usmlouváme v místním bistru za 50 Kč, nocleh, který si v hostelu zařídíme posléze, asi za 100 Kč na jednoho. Jako už tolikrát, jdeme ochutnat místní tažín, obří porce za 80. Maroko je levné. Naštěstí.

Odmítáme nekonečné nabídky na „Camel tour,“ rozumějte 500 Kč za jízdu na velbloudu na jeden ze stovek kempů rozesetých po poušti. Nejsem žádný milovník zvířat, ale trápit velbloudy jen kvůli mému potěšení se mi dvakrát nechce. Chvíli posedíme v palmovém háji a pak jdeme dělat to, kvůli čemu jsme se sem, téměř na hranici s Alžírskem, 550 km od Marrákeše, trmáceli. Běhat do pouště. Písečné pouště.

Nějaké 3 km se od Merzougy nachází Grande Dune de Merzouga. Impozantní duna se zvedá několik desítek metrů vysoko a každý rok se nachází trochu někde jinde, podle toho, jak ji vítr posune. Prvně běžíme po zafoukané asfaltové cestě, ale ta se nakonec úplně ztratí. Nohy se nám boří do milimetrových zrnek písku a každý krok je setsakramentsky náročný. To navíc běžíme po rovině – za chvíli začneme stoupat na Velkou Dunu.

Každých 30 cm nahoru provází sjetí o 20 cm dolů. Už v průběhu 100 metrového stoupání přehodnocujeme plány běžet někam dál. Tohle bude stačit. Z vrcholu je ale parádní výhled. Jak na těch pár km písečného náspu, kterému se říká Erg Chebbi, tak na kamenitou pustinu všude okolo.

Nahoře sundáváme boty, vyklepáváme z nich písek a následujících pár hodin se chováme jako děti, které jsou poprvé na pískovišti. Hloubíme jámy, píšeme do písku vzkazy, děláme salta a sudy, skáčeme z přesypů. Leckdo by mohl říct, že se chováme infantilně, my preferujeme variantu, že si užíváme života, dokud můžem‘.

Se západem slunce se postupně začíná ochlazovat, a mně dochází, že vzít si jenom tričko byl docela špatný nápad. Uděláme pár kýčovitých fotek a zmrzlí rychle běžíme dolů. Vědomí, že se nám nic nestane, protože dopadneme do měkkého, nám doslova dává křídla. V podstatě těch 100 výškových metrů napůl sletíme a napůl skutálíme dolů, kde skončíme přímo pod nosem velblouda. Pozdravit a rychle dál, dokud zase nebude pod nulou.

V hostelu je dokonce teplá sprcha, jaký to nezvyk! K večeři zkusíme tentokrát kuskus a jdeme dospat předchozí nevyspání. Další ráno už je čas vyrazit o kus dál. Tentokrát stopem. Přes Todru a Ait Benhaddou zpět do Marrákeše. Zas někdy příště!

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes