Místo: Džabal Tubkal 4167m.n.m., Pohoří Atlas Stát, Město: Maroko, Imlil GPS Místa: 50.19682N, 16.51558E

Jak se sem dostat: Letecky, nejlépe s Ryanairem z Prahy nebo okolních letišť (Katowice, Krakow, Wroclaw, Berlín, Budapešť, …) do Marrákeše. Odtud stopem nebo taxíkem do Imlilu. Popis trasy: Z Imlilu cca 11 km na chatu Refuge CAF du Toubkal (převýšení asi 1300 metrů). Odtud 3,5 km s převýšením 1 km na vrchol. Po většinu roku nejsou potřeba žádné vysokohorské pomůcky typu cepínu, skialpů nebo maček. Většinou se chodí dva dny, s přespáním na chatě.

Sníh a Afrika většině z nás nejde dohromady. Něco jako Francouzi a angličtina, McDonald‘s a zdravé jídlo nebo komunisti a morálka. Výjimky se ale najdou. V Africe je to kromě Kilimandžára třeba severoafrické pohoří Atlas. Jeho nejvyšší vrcholky překonávají hranici 4 000 metrů, ten nejvyšší se jmenuje Džabal Tubkal, měří 4167 m n. m. a nachází se asi 60 km jižně od Marrákeše. O tom, jaké to je v marocké poušti už jsme psali , teď je čas vyrazit do hor.

V polském Krakově panuje klasická únorová kosa, proto je teplota vzduchu 20 °C jednou ze dvou věcí, co nás praští do nosu na marrákešském letišti. Tou druhou je vůně/smrad (podle vašeho vztahu k ní) marihuany. Celníci jsou příjemní, dostaneme razítko a začne boj. S taxikáři. Cenu do Imlilu se nám nakonec podaří srazit z 1500 na 325 dirhamů, tedy cca 725 Kč. Pro 6člennou skupinu to za 2hodinovou cestu není tak hrozné.

Po příjezdu do Imlilu se prodíráme dalším davem, tentokrát těch, co nám chtějí půjčit mačky nebo muly. „Impossible without crampons. No man can walk that. Too much snow. No crampons, no go. High mountains, you need guide. Too far, you too tired. You need moke (osel).“ „Fuck off, you stupid,“ začínají mi trochu cukat nervy. Tihle lháři totiž ještě vůbec neví, co chceme udělat.

Je tedy pravda, že mám trochu obavy. Předpověď naštěstí vypadá slušně, ale jinak vůbec nevím, jak bude výstup na začátku února vypadat, kolik je nahoře sněhu, jak moc je zmrzlý, jak moc velká tam bude zima, ani jak se bude moje tělo chovat ve 4 tisících. Nejspolehlivějším zdrojem aktuálních fotek je pro nás kupodivu Instagram.

Ochutnáváme první marocký tažín a půlka naší výpravy vyráží na chatu Refuge CAF du Toubkal ve 3100 m n. m. My se jdeme proběhnou po okolí. Zítra je den výstupu.

Tedy výstup není úplně nejpřesnější slovo. Nechceme jít. Chceme běžet.

Imlil se nachází ve výšce 1800 m n. m., Tubkal ve 4167 m n. m. To je 28 kilometrů s převýšením 2,5 kilometru. Drtivá většina lidí to chodí dva až tři dny, my to chceme dát za šest hodin. Šílené? Možná. Zábavné? Rozhodně.

V našem hostelu sice není sprcha, zato ale platíme jen 60 Kč se snídaní. Posunky vysvětlíme, že chceme snídani opravdu už v pět hodin ráno, a k našemu překvapení ji tam ráno i najdeme. Zbývá připravit i věci, které si na výběh většinou nebereme – jako třeba nesmeky, péřovku nebo péřové rukavice – a můžeme za svitu čelovek vyrazit.

Rozbíháme pomalu, ale jistě. Postupně ukrajujeme desítky a stovky výškových metrů, zatím bez sněhu a pod mrakem. S úsvitem se ale začíná situace měnit. Přibíháme do poslední „vesnice“ Sidi Chamarouch, rozuměj 15 turistickým stánkům, před sedmou ránou samozřejmě zavřených. Přibývá ale sníh a obloha už začíná modrat.

Ani se nenadějeme a o půl deváté jsme na chatě. Zrovna koukáme, jak naše druhá půlka vyráží. Nechtělo se jim běžet, tak jdou radši normálně natěžko. My se ohřejeme, loupneme gel a se ztrátou patnácti minut vyrážíme za nimi. Nasazujeme péřové rukavice a jdeme dělat naší nejoblíbenější věc – předbíhat turisty.

Sníh příjemně křupe pod nohami, teplota ani není pod -10 °C, všechno se zdá ideální. Energie postupně ubývá a tuplem tehdy, když se dostaneme na vítr. Dosud krásně vyšlapaná cestička se mění v půlmetrový hlubočák a síly rychle ubývají. Nepomáhají ani rychlé cukry, což se mi zatím mockrát nestalo.

Až sedlo ve 3900 metrech nás dobije. Ne tedy přímo ono, ale slunce, které zpoza něj konečně spatříme. A taky jsem si překonal rekord z Grossglockneru (3798 m n. m.), výš jsem ještě nikdy nebyl. Zbývá posledních 250 výškových metrů, energie je najednou na rozdávaní a před námi je poslední nepředběhnutá skupina čítající snad 100 členů. „Ty vole, tak tohle teda ne,“ podíváme se na sebe a rozběhneme se kolmo do svahu.

Běh už to ani zdaleka nepřipomíná, jednak cítíme nedostatek kyslíku, jednak je to fakt hodně do kopce, ale jakmile se na výškoměru na prvním místě objeví „4“, vím, že to dokážeme. V deset hodin, za 3 a půl hodiny čistého času od začátku, jsme nahoře! Neskutečný pocit, ještě neskutečnější výhledy. Afriku bychom si takto nikdy nepředstavovali. Slunce nás zahřívá natolik, že ani nevnímáme těch -15 °C, co tu panují. Navíc je úplné bezvětří! Skoro se nám nechce věřit, že nám to takhle vyšlo.

Je samozřejmě zábava vybíhat zasněžený kopec. Mnohem větší je ale ho sbíhat. Adrenalin s endorfinem spolehlivě nahrazují nedostatek kyslíku, při pádu se tak maximálně vyválíme ve sněhu a protijdoucím turistům se můžeme bez problémů vyhnout kotoulem v serpentinách. Tenhle downhill bych mohl běhat klidně pořád dokola. Obrovská zábava, a ani se nikdo nezranil!

Na chatě nám všichni gratulují, ale my už za sebou máme 4 hodiny těžké práce, chceme to tak docvaknout do Imlilu co nejdřív. Po cestě se vyhýbáme turistům a především mulám. „Hej, viděli jste někdy tak blbé zvíře?“ přemýšlím nahlas, když už po několikáté zůstane stát přesně uprostřed úzké pěšiny. Jenom stojí a blbě kouká.

S klesající výškou ubývá sníh a přibývá teplo. Do vyprahlého Imlilu přiběhneme vyčerpaní, ale neskutečně šťastní ani ne za 5 hodin čistého času. „Už nikdy víc,“ chce se nám pomyslet. Všem je nám ale jasné, že není otázkou jestli, ale kdy a kam. Teď se najíst, do postele a zítra vstříc dalším marockým dobrodružstvím!