Japonsko, Kamakura – Přírodní stezky poseté památkami s výhledy a relax u moře

Tento článek má 41 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Stát, město: Japonsko, Kamakura
Poblíž: Tokio
GPS Místa: 35.3324200N, 139.5551439E
Vlaková Zastávka: Kamakura
Stručný popis: Japonské město založené roku 1185 v prefektuře Kanagawa. Mezi jeho největší lákadla patří socha Buddhy a desítky chrámů. Krásné městečko, které v sobě skloubí přírodu, kulturu i historii. Ideální pro jednodenní až dvoudenní návštěvu.

Čtvrtek. Den, který jsme si v našem osmidenním pobytu v Japonsku vyhradili pro návštěvu Kamakury – městečka ležícího v prefektuře Kanagawa několik desítek kilometrů pod Tokiem.
Přípravě jsme při tomto výletu příliš mnoho nedali, v podstatě jsme se jen na internetu dočetli, že zde najdeme velkou sochu Buddhy a mnoho chrámů a svatyní. A to nám stačilo.

Hned ráno naše kroky vedly na stanici Shinagawa, jelikož jsme vyjížděli z Tokia, odkud jel přímý vlak až do centra Kamakury. Cesta vlakem nebyla, jak je v Japonsku běžné, nijak dlouhá a nepohodlná. A tak jsme většinu času strávili pozorováním vystupujících a nastupujících japonských cestujících a zkoumáním denního koloritu. Zastávka Kamakura, čas vystoupit.

Hned, co jsme vystoupili z chladného vlaku do sluncem zalitého městečka, pochopili jsme, že to zase tak malé městečko nebude a rozhodně neunikne turistické pozornosti.
Všude kolem stály desítky, ne-li stovky turistů. Převážně pak Asiatů, jak už jsme si za tu chvíli strávenou v Japonsku zvykli.
Spěšně jsme přitančili ke stojanu s mapou a hned spěchali pryč z vlakové stanice do nějaké klidnější části.

Nad rozloženou mapou jsme pak chvíli spekulovali co a jak dál, až jsme se rozhodli, že nejlepší bude vydat se proti proudu davů a trochu mimo největší turistický ruch. Volba padla na opuštěnou cestičku, na které má být údajně minimálně pět svatyní a hřbitov. Tady je důležité zmínit, že Kamakura opravdu není malá, i když se tak třeba tváří. To jsme samozřejmě nevěděli a tímto se našim nohám omlouvám.

Každopádně první svatyně byla krásná, cesta k ní byla obehnána mechem a jemnou trávou, a celá stavba byla ze dřeva. Hřbitov měl také svoje kouzlo, celý byl do kopce a muselo se v něm pohybovat po poměrně příkrých schodech. No a když to jde všechno podle plánu, proč si cestu neztížit nějakou zkratkou, třeba rovnou přes hustý les. Přímo za nosem jsme vkročili uzoučkou vyšlapanou a samozřejmě neoznačenou cestou do „našeho malého pralesa“, jak jsme později místo nazvali. Celá eskapáda trvala asi dvacet minut prodírání se lesním porostem, přelézání klád a tichého nadávání.

Konečně světlo! Přelezli jsme malý plotek na vrcholku kopce, přímo u cedule „Choďte pouze po vyznačených trasách.“ Zastyděli jsme se. Ale pocit studu za chvíli vystřídal hlad. A nedlouho potom úžas z nádherných výhledů na okolní lesy a zbytek Kamakury. Za tyto výhledy to opravdu stálo. Celý kopec, na kterém jsme byli, je posetý zajímavostmi – výhled na sopku Fuji, bambusový les, svatyně, ale nás nejvíce oslovila socha zakladatele Kamakury šóguna Joritomo Minamota. Socha na otevřeném prostranství, u které stojí hloučky školáků, kteří chtějí vyfotit.
Zajímavé je, že to byli asi první, byť zhruba desetiletí, Japonci, kteří uměli anglicky.
Náš rozhovor probíhal asi takhle:
Školáci: Ahoj, můžete nás, prosím, vyfotit?
My: Jasně, jděte si stoupnout támhle k soše.
Školáci: Ne ne, my nechceme vyfotit se sochou, my se chceme vyfotit s vámi.
My: Ehm. Ok.

Aneb kašlat na historii, velký běloch je daleko větší atrakce.

Poté naše cesty vedly ještě ke třem zmíněníhodným místům. Jedním z nich je samozřejmě socha Buddhy. Nejznámější památka Kamakury, to značí stovky turistů naráz. Musí se ale nechat, že je to socha opravdu monumentální a rozhodně ne nezajímavá.
Dále jsme se museli podívat na moře v zátoce Sagami. Prázdné pláže, ačkoli byla voda teplá, dávaly tušit, že to Japonci s tím plaváním zase moc přehánět nebudou. Navíc nám jeden z havranů na pláži (jsou jich tu tisíce) ukradl igelitku s jídlem, takže naše zážitky ze zátoky byly více než rozporuplné.
Poslední a nejkrásnější památkou, na kterou jsme narazili omylem, cestou na vlakovou stanici je chrám Kenchoji se svou zlatou bránou. To byla opravdová krása hodná návštěvy. Celý chrámový komplex má super atmosféru a když chytíte správný čas, kdy okolí kvete, je to úžasné.

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes