Stát: U.S.A. - Texas, Nové Mexiko, Arizona Místa: Jeskyně Sonora, Albuquerque, Route 66, Grand Canyon GPS Jeskyně Sonora: 30.5551263N, 100.8121220W (Ukázat na mapě) GPS Albuquerque Monster Jam: 35.0824279N, 106.5726399W (Ukázat na mapě) GPS Route 66 Jack Rabbit: 34.9680979N, 110.4306972W (Ukázat na mapě) GPS Grand Canyon: 36.0587920N, 112.1064931W (Ukázat na mapě)

Stručný popis:Od hlubokých texaských jeskyní přes pouště z Perníkového táty v Novém Mexiku a Monster Jam a cestou po Route 66 až k nekonečnému Grand Canyonu.

Bára tradičně posílá své dojmy z cest přátelům a rodině. Ve finále je to docela zábavný čtení a věřím, že i někdo nezainteresovaný nalezne v článku zajímavé informace, takže ušetřím čas psaním vlastních dojmů a sdílím s vámi dojmy Báry, které případně doplním poznámkou psanou v kurzívě.

Dámy a pánové, jsme v pořádku, leč bez internetu, proto taková odmlka.

Pojďme od začátku.

Texaská jeskyně Sonora by se dala absolvovat i v mikině, ale bylo to cajk. Stálo to 20$ pro jednoho. Řekli jsme si, že bychom z toho Texasu něco vidět měli a udělali jsme dobře.

Všechno mají tak ultra přístupný, že i do jeskyně jdeš jako do garáže. Takže začátek nic moc. A začátek tý jeskyně… No nic, co bys už neviděl… Ale pak, pak ses ocitl v pohádce. Totální dechberoucí nádhera. A jako klasicky v USA – větší a lepší než u nás. 🙂 Ne, fakt to bylo větší a lepší.

Pořád ale nejsou uspokojený naše stereotypy o Texasu, furt žádnej jupijájej v klobouku, co střílí koltama jen tak do vzduchu. 🙂 Hledáme s Milanem teda nějaký rodeo a já chci jezdit v hospodě na umělým bejkovi. 😀 Jenže hospodu s bejkem jsme nenašli a rodeo bylo hlavně v Houstonu a v Austinu, což už je daleko za náma. To, co je v El Pasu, je zase mimo náš termín… Opouštíme Texas neuspokojený, ale jsme z něj nadšený a je nám líto, že nemáme víc času. Až se stydím přiznat, jak se mi Texas líbil a jak mě mrzí, že jsme tam nezůstali dýl. Dle našich stereotypů to mělo bejt plný polohloupejch Amíků v klobouku, co věří, že země je placatá… Ale nic. To, co jsme stihli vidět, bylo prostě krásný, velký a opět všichni hrozně milí.

Hodně nám v ubytování pomáhá (i při hledání obchoďáku Walmart) aplikace Wikicamps. Tu doporučujeme všem, co sem taky vyrazí kempit na blind.

Z Texasu valíme přes Nové Mexiko, řídila jsem já, takže Milan je odpočatej a můžeme toho ujet dohromady pořádnej kus. Chtěli jsme spát v texaskejch horách, ale ve vesnici pod nimi nebylo kde koupit jídlo, tak radši vyrážíme dál.

Dle Wikicamps nacházíme zdarma tábořiště až v Novým Mexiku. Že je to v horách zjišťujeme až ráno po probuzení. Milan neviděl Breaking Bad (Perníkový táta), takže nesdílí mé obavy, když projíždíme při hledání kempu skoro pouští. Přesně takovou, kde Walter vařil v karavanu svoji první dávku a dost podobnou, kde pak zabili Hanka. Naštěstí jedinej karavan po cestě míjíme a žádný divný výpary z něj nejdou.

Tábořiště je cca 20 km od hlavní silnice a cesta je potmě dost svízelná (poušť za světla, hory už za tmy). Nacházíme, parkujeme, dopíjíme vodku s džusem a dáváme si plán, jak vstaneme, projdeme si to tu, a pak už jen kousek do Albuquerque (jak Milan říká, do Albeku). Nakonec se budíme pozdě, kolem nás třítisícové hory, což vysvětluje ty sněhové mapy, které jsme před zakempením míjeli, a já s hroznou migrénou, která nechce ustoupit ani po zaručený kombinaci analgetik. Nepomáhá ani první americká sněhová koule, kterou Báře věnuji z několika metrů do zad – pindá, ale odpouští mi. 🙂

Do Albuquerque (Albeku) celkem spěcháme, protože když už jsme nesehnali lístky na rodeo, tak jsme večer u vodky pořídili alespoň lístky na Monster Track závody. Přijíždíme na ně o hodinu později, ten randál přehluší i moji bolest hlavy, a vidíme přesně to, co jsme chtěli. Já si splňuji dětský sen a kupodivu to bavilo, a vlastně i vyléčilo Báru z migrény.

Zjišťujeme, že nemáme moc šmuků pro rodiny a kámoše, že nejezdíme moc po „gift šopech“. Což je problém, protože přesně v Albeku jsem chtěla koupit Vítkovi dárek (ale neřeknu co, třeba to ještě objevíme). Přišlo mi to jako jediný místo, kde by to mohli mít.

Podle Wikicamps dorazíme do kempu, kde má být sprcha a prádelna. Je už pozdě, takže na recepci nikdo není. Ráno dáme prát, snídaně, jdeme se umejt, platit a koukáme, že pán má i nějaký šmuky. Takže žádnej strach. Něco dovalíme. S Johnem se bavíme a zjišťuji, že má v plánu navštívit ČR. Vyměníme čísla a on nás nakonec nechá spát zadarmo. Ještě nám nakreslí mapku, kde máme sjet na legendární Route 66, kde to stojí za to.

V USA si můžete adoptovat dálnici, nejen historickou Route 66, která vede od Chicaga až do San Franciska, ale jakoukoliv. Trochu to Milanovi podsouvám. Dají vám pak cedulku na ten úsek. Říkám Mílovi, že to klidně může bejt něco se Spartou. Ale zatím nic neadoptujeme.

Takže podle Johnovy mapky jedem a stavíme u Hopkajícího králíčka. Je to mega šmukovej krámek, takže moje potřeby jsou ukojeny. Celá historická část té silnice je lemovaná starými motely a občerstvením. Ne všechno je v lesku (vůbec nic není v lesku) a ne všechno ještě funguje. To, co ale funguje, se honosí původností a klidně i 60letou historií. Dávám si tu svůj první hamburger ve státech. Moc dobrej.

Po Route 66 přijíždíme až k Flagstaffu, kde odbočujeme ke Grand Canyonu. Najednou se všechno na mapě jeví blíž, už nemusíme absolvovat takový daleký cesty k dalším cílům. V Grand Canyonu kupujeme vstup pro auto za 35$ a jedeme se hned na něj podívat.

Velký kaňon, nebo jak se to do češtiny překládá, není velký… Je nekonečný!!! (Jako já věděl, že je fakt velkej, ale tohle mi absolutně vyrazilo dech. Jsem nemohl přestat říkat „ty vole“ až mě Bára „okřikla“. 🙂 ) Procházíme s Milanem při západu slunce část nejpopulárnější stezky (Rim Trail). Pořád je tu hodně lidí, stezka je v podstatě celá z asfaltu. Na několika místech chodí lidé až k okraji (já ne a Milana na kameni nad tou hloubkou musí fotit někdo jinej).

Slunce zapadlo, jdeme spát. Kousek pod bránou parku je zase podle aplikace Wikicamps spací místo zdarma, tam parkujeme, jdeme do města na pivo a ráno už frčíme do parku. Dáváme zase část té stezky, která vede po okraji, co krok to fotka, fakt nádhera. Pak bereme auto. Je to tam tak velký, že mezi jednotlivejma místama můžeš přejíždět autem, a jedem z jižního konce na východní – 40 km cca. Tam věž (Desert View Watchtower), ze který je opět nádhernej výhled. Vracíme se pak autem kus zpátky. Milan našel stezku pro pěší dolů do kaňonu, tak vyrážíme. Pro mě, co se bojí, že spadne i z hradu, je to dost o překonání se. Ale i Milan kvůli sněhu na stezce akci nakonec odvolává. Je z toho zklamanej, chtěl se podívat dolů. Je z kaňonu tak nadšenej, že by podle mě nejradši vejskal a tleskal ručičkama. Přesně 🙂

Jedeme pak autem na jeho severní část, která je sice v březnu zavřená, ale tím směrem je Zion Park, kam míříme. Milan si v ústí kaňonu našel krátký trek (Cathedral Wash), který mu snad zvedne náladu. Je to už úplně na konci kaňonu, takže jsme prakticky na úrovni řeky a teplota je tu zase na šortky. Vyrážíme trek korytem kaňonku, který občas taky překvapí nějakým tím lezením. Statečně pokračuju, dokud nás nezastaví vyschlý vodopád. To opravdu nezvládneme, ale podívaná pěkná a zajímavá.

Valíme dál do Utahu na další park (Zion Park). Sem musíme, protože při mé magnetové mánii na Route 66, mi Milan nebyl schopnej říct, zda mám koupit i magnetku Utah, tak jsem ho koupila, a tak sem teď musíme.

Spíme zase na neplaceným tábořišti, Milan se šel družit. A já se možná přidám. Jsem hrozně unavená. Na dnešek se nám špatně spalo. Zítra po parku máme přesun do Las Vegas, kde se umyjeme (jupí) a taky si musíme stanovit limit, co hodláme prohrát. Pampala

(Report je z Března 2019)

1. 1. 1. Část: Road trip po USA – New York je super město 1. část
      2. Část: Road trip po USA – Napříč Floridou. Z Key West přes Everglades do Alabamy 2. část
      3. Část: Road trip po USA – New Orleans je jeden velký fantastický festival 3. část
      4. Část: Road trip po USA – Rutyšuty Arizona Texas, po Route 66 na Grand Canyonu 4. část